fotky se budou po kliknutí zobrazovat jen v jednom dalším okně ROVIŠTĚ 2006 Roviště z Filipova pohledu: Protože nepadalo v úvahu, abych spolu s kolonou trabiků absolvoval rychlou spanilou jízdu Příbramí, rozhodl jsem se pro příjezd na Roviště tak na čtvrtou sobotního odpoledne, když se ostatní budou z Příbrami vracet. Pěkné by bylo dojet do kempu spolu s Ondrou, který se chystal taky mulčou vyjet od Maršovic. Tedy jsme se dohodli, že jak bude vyjíždět, dá mi vědět a po cestě se sejdeme. Od rána jsem vůz připravoval - čistil, barvil, spravoval. Měli jsme nakonec - nějak jsme nestíhali - vyrazit místo po poledni asi po třetí hodině. Ve čtvrt na čtyři jsem konečně byl schopen vyjet, Ondra nevolal, tak jsem si řekl, že mu pojedu naproti. Do Maršovic je to sice opačným směrem, než na Roviště, ale snad zas tak daleko nepojedu, určitě se brzo potkáme. Řekl jsem si, že na něj počkám, když nevolá, místo v Kosově Hoře - na křižovatce u Štětkovic. Bál jsem se, abych ho nepropásl, tak jsem uháněl, co to šlo. Na cestu jsem dal speciálně kola 6,7-13, které mají větší obvod a tak jede dvadváca trochu rychleji. V Křenovičkách konečně volá Ondra, že vyjíždí. Jsem na Štětkovické křižovatce jako první, tak místo čumákování vyjedu Ondrovi ještě trochu naproti. V Kliměticích ale propadám nejistotě. Co když už do Štětkovic dojel, uhání na Roviště nebo čeká v Kosovce (já mu totiž, že jedu naproti neřekl)? To není možný, že by jel tak pomalu. Volám mu a on, že právě projíždí Maršovicemi. No tak se holt trochu zdržel, no nic, pojedu ještě kousek, potkáme se ale nevím, jestli si budeme - jak jsem plánoval - moci dovolit jet oklikou silničkami, protože jsem nechtěl jet po hlavní. Startuji a mažu dál, vlastně se pořád od Roviště vzdaluju, ale na odbočce k Maršovicím začínám propadat zoufalství. Začínám se ptát, jestli bylo rozumné, vzhledem ke sklánějícímu se slunci, se do společné akce pouštět, no ale dal jsem se na vojnu, už to dotáhnu, snad nakonec nebude tak zle. Úleva přišla po dalších asi pěti kilometrech, kdy jsem rezignoval. Smířil jsem se s tím, že Ondra jede jinou trasou než uháním na opačnou stranu já, ale volat už nebudu, prostě dojedu za Maršovice, abych měl čisté svědomí, otočím a zkusím přijet alespoň za světla. K Maršovicím je to už asi jen kilometr z kopce, když v dálce spatřím - v asi z deprese nastávající agonii - sám sebe ve své světle zelené multikáře. Ne, nejsem to já. Modrá plachta prozradila Ondrovo vozidlo. Zastavujeme každý na své straně, radostně zdravíme, já Ondru táhnu ke kraji, že jede auto, ale to není cizí auto, nýbrž Ondrův doprovod - Petra. Valník s modrou plachtou má problém. Jede stále méně, asi brzdí kolo - o tom svědčí fakt, že auto stojící v kopci se i bez kvatlu i ručky samo stejně nerozjede. Okresek se definitivně vzdáváme a umiňujeme si, že pojedeme nejkratší cestou po státovce. Já si ale nedokážu představit, že bych se takovou štreku plazil někdy i poloviční rychlostí a uvažujeme o tom, že pojedu na klubovní plenárku napřed, Ondra nějak dojede. Jeho postoj je velmi sympatický. Se stoickým klidem je rozhodnut dostát plánu za každou cenu. Já na jeho místě bych plánoval u kterého známého v okolí bych odstavil vůz, ale on si z toho příliš nedělá - ideální pohodář - prostě dojede. Jedu notný kus cesty napřed, když mě dohání Petra, že Ondrovi to už jede líp - jen to byla zaseknutá brzdová pumpa a brzdit se nemusí - a shání se po mě. Čekáme a za chvíli skutečně přijíždí, avšak v oblaku šedého kouře s nezaměnitelným odérem spáleného obložení. Jede dál, ale jen asi kilometr a v kopci kolabuje. Zvažujeme možnosti a nakonec vyhrává oprava na místě. Parkujeme na opačné straně a tempem mechaniků formule 1 heverujeme, sundaváme buben, pakny, brzdové pístky zdrátujeme a bez paken nasazujeme zpátky kolo. Jede se již bez kouře. Není to úplně ono, motoru nějaký ten kůň zřejmě chybí a Ondra se nechal slyšet, že měli jet raději svojí mulčou od Českého Brodu - valník totiž není přímo Ondrův, ale tátův - ale půjde to. Slunce krásně svítí do kraje a my budíme zaslouženou pozornost na silnici první třídy. Jedeme u kraje, aby nás auta bez problému předjížděla, ale Petra jedoucí mezi námi tomu stejně úspěšně brání. Němci míjející nás v protisměru v trabi-kabrioletu nás srdečně zdraví a to je příjemné znamení, že cíl se po třech hodinách neodvratně blíží. Čerpám u pumpy naftu a tak v zapadajícím slunci dojíždím Ondru až před odbočkou k Rovišti. Sjíždíme silničkou, já zastavuji, abych si odskočil a z lesa, (alespoň myslím, že to tak bylo), se vynořuje Tomáš, že nám šel naproti. Radostné vítání, Tomáš se pohodlně usazuje na mé korbě na sedačkách jako panstvo v kočáře, já jsem rád, že nestrhnul při nalézání blatník a dojíždíme do kempu. A tady bych chtěl poznamenat, jak na těchto posledních několika stech metrech opakovaně nastávala nejnebezpečnější část cesty, kdy jsem opravdu na poslední chvíli dobržďoval, když přede mnou Petra překvapivě několikrát razantně zastavovala - zřejmě dezorientována množstvím odboček k jednotlivým chatkám. V kempu parkujeme, přicházejí lidé, vzpomínají na své v duši hluboce uložené osobní zážitky s jednokabinkovými multikárami, němci si píší adresy - vlastně jsem do teď nepochopil proč, když jsme se nedokázali pořádně domluvit ani na místě, ale jistě to zpříjemňuje atmosféru. Modrá plachta měla sloužit jako stan, posádka se však rozhodla, že se raději někdy v noci vrátí domů. Ondra varuje, ať se mu nikdo nepřilepí ke kabince, neboť na poslední chvíli lakovaná multikára ještě plně nezaschla. Mojí mulču si půjčuje Tomáš a já za jízdy na sedačkách konzultuji zkušenosti s autorem Trabant webu. Když opět přijíždíme a já se setkávám se svou rodinou přijezdivší naším svátečním wartburgem, přátelsky si pak s kolegy povídáme u vozů ještě dlouho za tmy. Oni by vlastně šli do hospody a u jídla by se třeba i povídalo příjemněji, ale já dávám na vědomí, že při odchodu od aut vzhledem k pozdní hodině nasedám a odjíždím domů. Petra je velmi dobrou fotografkou a na konec přiměje kolegy přeci jen raději k večeři a tak první klubovní setkání pro mne končí. (Na pravé fotografii zleva Tomáš, Filip, Ondra - s typicky zabarvenýma rukama multikárysty.) Já jedu po těch nejzapadlejších silničkách za svitu úplňkového měsíce teplou noční krajinou a užívám díky svému vzácnému vozu archaické atmosféry. Doma jsem asi za třičtvrtě hodiny a těším se představou na příští setkání, kdy pojede multikárou s námi ještě Tomáš. Byl to pěkný den.