KOLÍN 2007


Setkání na statku z Filipova pohledu:

Chystal jsem sraz na Slapech, aby tam mohli dojet kluci z mého okolí, ale když Tomáš nakonec řekl, že nepojede, tak jsem všechno zrušil a pochopil, že samostatný sraz multikár nemá perspektivu. Minulé Roviště bylo společně s A.I.C.E. a něco obdobného by bylo nejlepším řešením. Když jsem se díky Radkovi dozvěděl, že je náš klub zván na sraz Tatra historik klubu, byl jsem tomu opravdu rád. Teď nastala organizace naší účasti, která spočívala v tom, aby přijeli na statek od nás nějací lidé - rozuměj se stroji. Nakonec to vypadalo velice růžově, mohlo v lepším případě přijet až devět lidí.

Také jsem řešil mojí cestu ke Kolínu, kde statek je. Nejdřív jsem chtěl jet po ose, což by znamenalo osmdesát kilometrů v jednom směru. Zprvu jsem to pokládal za rozumné řešení, především v otázce finanční, ale poslední dobou jsem si multikáry užil v práci dost a pak bych neměl pohodlné spaní. Takže se mi nakonec podařilo s obtížemi vypůjčit podvalník.



A tak jsem se začal na setkání starých náklaďáků velmi těšit. A tu odřekl první člověk, že nemá spravené čerpadlo.... pak druhý, že musí dělat cosi tajného.? (Vzpomněl jsem si na jedno rčení, že když se nechce, je to horší, než když se nemůže.)
No, pořád nás tam bude dost. Odjel jsem v pátek už v poledne, abych mohl být svědkem příjezdu tatrovek a jiných aut, které mě vždy zajímaly a abych jako starosta přijel kvůli organizaci první. Přijel jsem do pěkného dvora u Kolína ve dvě a myslel jsem, že příjezdy účastníků budou v plném proudu. Lidé ale přijížděli až večer (nemyslím teď lidi od nás). Alespoň byl čas promluvit a seznámit se s velmi příjemnými a vstřícnými tatrováky (Radovanem, Vaškem, Kubou...atd.). Oni k nám opravdu byli velice přátelští. Mohl jsem se projet s Vaškem v jeho osmsettřináctce a tímto bych chtěl také poděkovat Radovanovi, že celou sobotu se mi staral o mé příslušníky rodiny, když je mezi akcemi vozil v Kolosu. Tím mi pomohl a udělal mě i dětem radost.



V pátek večer mě však nálada začala klesat. Ono bylo už osm hodin a já byl s multikárou sám! Začala být ostuda. Telefonem jsem se dozvěděl, že další člověk nepřijede, protože nedokáže naložit mulču a před druhou jsou cihly a pak další, že jde do práce. Tomáš Vermanů má přijet až ráno a Emil dokonce až dopoledne na letiště. Takže zbýval Radek, ale bylo už půl devátý a já začal mít - jak mě říkají lidi - kyselej ksicht a smutná očíčka. Ale pak Radek přijel a chmury odlétly. Byli jsme dva a od teď už to byl sraz.



Ráno v sedm měl přijet Tomáš V. a on opravdu v sedm přijel! To bylo radostné. Jel po vlastní ose od Říčan. V půl osmé měl být odjezd do kamenolomu a když jsme nakonec v půl deváté odjížděli, málem jsem to nestihl, protože jsem koukal na tatrovky. No ono by se zas tak moc nestalo, protože po padesáti metrech se zase stálo, asi měl někdo vepředu poruchu.



Cestou byla zastávka v nedaleké obci, kde nám provolávaly slávu špalíry diváků a já se mohl zeptat kamarádů od multikár, proč jedou pomaleji. Dozvěděl jsem se, že šetří motory. To mě překvapilo, protože podle mě ten stabilák v M22 se šetří právě při svých provozních otáčkách, což je tehdy, když se akcelerátor sešlápne na podlahu.



Pak jsme přijely do lomu a mě se splnil sen o tom, že v nějaké veteránské přehlídce budu účastník a ne pouhý divák.



Bylo to tam krásné. Jako jediný jsem vyjel s uzávěrkou až nahoru do krpálu na haldu, ale nikdo mimo spolucestujících na korbě (pět výskajících dětí) to neviděl. S Radkem - má stejný smysl pro podobnou zábavu - jsme drandily po lomových cestách, sjížděly dolů do jámy, projžděli vodou, jezdily po galerii nad lomem, ale hlavně se uhýbali řítícím se tatrovkám.



Uvažoval jsem, jestli si také nenechám naložit lanovým jeřábem na stotřicetosmičce foru, ale když bagristovi s hlasitým třísknutím spadlo před míma očima rameno na zem a lžíce se zaryla do ztvrdlé kamenité půdy, představil jsem si, co by zbylo z mého minináklaďáku kdybych tam před chvílí najel, a přenechal jsem tedy tuto adrenalinovou zábavu odvážnějsímu Radkovi. Já jsem si našel náhradní program a pustil se objevovat cesty labyrintu na druhé horní galerii, kde nikdo jiný nejezdil. Bylo to tam fakt hezké a vyfotil jsem tam tyto fotky, kde uvidíte multikáru Radka i Tomáše, (v oranžové kombinéze je Radovan).



Je škoda, že se už muselo jet, ještě hodinu by to chtělo. Také bylo pro mne překvapením, že většina řidičů vozy zaparkovala a jen se dívala na ty ostatní, co jezdili.

Odjíždělo se a někdo spletl cestu nebo co, tatrovky se dlouho otáčely a já navrhoval, abychom jeli napřed na letiště, abysme tam nebyli se spožděním za rychlejšími (tedy všemi) auty. Radek nechtěl, ale když jsme dostali oficielní povolení od vedení, dal si říct a my jeli nejkratší cestou za Emilem na letiště.



Na letišti jsme byli naštěstí chvíly před tatrami a byl čas na zajímavou licitaci: Emilovi, který tam již chvilku byl (překonal po ose asi šedesát kilometrů), kdosi sdělil, že nabízí k prodeji za deset ticíc hydraulický žebřík. Tomáš, který po něm již dlouho toužil, se s ním hbytě dohodl. Jenže se ihned srotil dav dalších koupěchtivých osob, snažících se upoutat na sebe pozornost prodávajícího. Největší umění obchodní pak ukázal Ing. Tomáš Bláha (člen Radkovi posádky), který tím utnul návrhy na samodělnou aukci. Využiv skutečnosti, že prodávající začíná chápat neočekávaný zájem o jeho nepojízdnou zbytečnost na dvoře, a tedy se mu zželelo prodat vůz za teď již jasně malou částku a podařilo se mu vybruslit z dohody s Tomášem prohlášením, že pokud si žebřík někdo odveze ještě dnes za patnáct tisíc - je jeho, složil zálohu a dojednal ranní odvoz.



Pak jsem jeli autobusy na občerstvení a prohlíželi si vystavené stroje. Do pískovny jsem my s multikárami odjížděli opět v předstihu, neboť to bylo asi 30 km a přes Kolín. Dcerka, která jela za námi v Tatrovce říkala, že jsme vypadali jak toho velkýho náklaďáku mláďátka, jak jsme před ním v řadě hopsali a občas někdo vyjel trochu z řady a hned se zas vrátil. (A přitom za volantem multikáry máte pocit stejnej, jak kdybyste řídili liazku.)



Když jsem dojeli, byl jsem tomu rád, protože abych netrhal kolonu, musel jsem jet na 3/4 plynu a to bylo opravdu namáhavé. Neměl jsem si čím podložit nohu a ke konci mě už chytala křeč. Ihned po příjezdu jsem vyměnil silniční zadní kola za terénní. A začalo krosení v písku.



Nahoru jsem se nemohl dostat, neboť cesty vedly hlubokým pískem, ale i tak bylo cestiček dost. Radkovi zas nakládali, ale já to nemohl vyfotit, protože jsem půjčil foťák. Já jsem zapadl dvakrát a vždy se s uzávěrkou sám vyprostil, Radka jednou tlačili.



- robátka vezoucí se na korbě jsou moje a Ing. Bláhy


V pískáči bylo času dost a užili jsme toho dosti. Nazpátek jsme jeli samostatně a to jinou cestou než ostatní. Vybrali jsem hezkou silničku a tím byla cesta zajímavější než by byla, kdybychom byli předjížděni těžkými vozy na rovné silnici mezi lány.



Večer na statku byl pohodový a dobře se vydařil. Snad jen výdej piva mohl být rychlejší, ale zas člověk míň utratil. Vydatně se připíjelo na přijetí nového člena a z Ing. Tomáše Bláhy se stal náš Boban.

- Radek, Emil, Tomáš V., Filip


Časně ráno Boban s Radkem jeli pro žebřík a já se o nich další zprávy dozvěděl až odpoledne, kdy mi volal Radovan, že neví, jak zamknout dvůr, že tam zbyla jedna vojenská multikára. Asi se kluci nestihli ještě vrátit. Nevím co dodat k obligátní větě: "Co říci závěrem", tak místo ní přidávám důkazní fotografii, že na zdařilé organizaci se podílel i jeden člověk od nás.



Tak jsme se poveselili a ráno znovu do práce.