LANŠKROUN 2007 Lanškroun z Bobanova pohledu: Naše účast na klubovém zakončení sezóny ústeckoorlického IFA klubu se vlastně zrodila už na našem minulém srazu v Potštejně, kdy nás do lomu v Liticích přijeli členové tohoto klubu neočekávaně navštívit. Bylo to velmi příjemné zpestření, které bylo korunováno pozváním na tuto akci.Mám-li napsat něco o tomto posledním srazu sezóny, který se konal první listopadový víkend v chatové kolonii u Lanškrouna, musím bezpodmínečně začít už neopakovatelnými zážitky z přepravy našich strojů na místo srazu. Přestože jsme vyrazili z Dobřenic u Hradce, což je místo mého zaměstnání, už před třetí hodinou pátečního odpoledne, měli jsme na vozejku naloženou paletu dřevěnejch briket, kterou jsme museli u mě doma složit. Navíc jsem nebyl sbalenej, a tak už plánovanej odjezd z HK nabral půlhodinovou sekyru. Když jsme se konečně páteční zácpou došourali do Potštejna a chtěli naložit Feronu, zjistili jsme, že jsem v práci zapomněl poměrně důležitou věc, jakou při nakládání vozidla na vozejk zcela určitě jsou - nájezdy. Snažil jsem se situaci zachránit, a tak jsem rychle zaimprovizoval mými opravárenskými nájezdy, který však byly nejenom krátký, ale i nízký, a tak jsem ještě rychle od elektrárny přitáhl různě dlouhý kusy fošen. Počasí nám taky vyloženě přálo a mrholení všude způsobilo poměrně kluzko, takže jsme hned při prvním pokusu o najetí rozflákali koncové světlo u vozejku. Když ani další pokusy o najetí kýžený efekt nepřinesly, Radkovi ruply nervy: „Já se na to vy… Už sem dávno moh sedět v teple u píva ve Slávii, a místo toho tady …“. Nakonec se to po přejetí do vedlejší ulice se štěrkovým povrchem přece jen povedlo a my jsme konečně mohli vyrazit poprvé do Lanškrouna. To už jsme ale měli zpoždění víc jak hodinu a já začal mít výčitky, že tam přijedeme pozdě a pochopitelně nestihneme plánované setkání v 5 hodin s předsedou. Úplnou náhodou jsme se naopak s předsedou sjeli na kraji Lanškrouna a společně pak celkem snadno našli místo srazu u soustavy rybníků na severovýchodním okraji Lanškrouna. Po krátkém přivítání se s Ifáky jsme celkem bez problémů vyložili Feronu, zanechali moje kluky s předsedovými dětmi a vyrazili pro Radkovu Vlastu zpátky do Potštejna. Cesta byla i přes občasný déšť a silnou mlhu v kopcích celkem bezproblémová. Jestli nakládání Ferony bylo problematické, nakládání Vlasty byl přímo horor. Asi i proto, že jsme si mysleli, jak už to i s provizorními nájezdy umíme, jsme situaci podcenili a při jednom pokusu o najetí, když už byl předek nahoře, nám zadek uklouzl z nájezdů, spadnul dolů a do strany na sajtnu a diferák se zasekl do nájezdu. To bylo něco na Radkovy nervy. „Já se už fakt na to fakt vy…“, zaklel, ale dál už neměl sil ani nadávat. Zdánlivě neřešitelnou situaci, bez bagru či jiné techniky, jsem vyřešil tou nejklasičtější zvedací technikou historie – pákou „na plavačku“. Od elektrárny jsem dotáhl 4 metrovej trám a o volnej nájezd jsme celkem lehce zadek Vlasty zvedli, vyprostili druhej nájezd a na několik posunutí dostali zadek zpátky na znovu postavené nájezdy. Dál už jsme neriskovali a použili vozejkovej naviják, s nímž jsme to naprosto v pohodě dostali nahoru. Po krátké očistě a naložení Radkova proviantu jsme mohli konečně vyrazit znovu do Lanškrouna. Na místo jsme dorazili mokří a hladoví až po půl devátý. Druhé uvítání bylo ještě bouřlivější, než to první, a to jsme ho ještě okořenili vyprávěním zážitků z nakládání. S naší vrozenou smělostí jsme se zapojili do společné zábavy, a protože jsme měli pocit, že jsme „pozadu“, snažili jsme se ostatní dohnat. Nejenom, že jsme ostatní oba dohnali, ale myslím, že jsme je i předehnali, což vyvrcholilo hřebem pátečního večera – noční terénní jízdou našich multikár se soudruhy trabanťáky a warťasáky na našich korbách. Skutečně nezapomenutelný zážitek. No, naštěstí se nic nestalo! Pak už jsem začal být řádně unavenej a ospalej, tak jsem zavelel k odchodu na kutě. V chatce však byla šílená zima, akumulačky byly pořád jako led, a tak jsme do spacáku zalezli tak, jak jsme byli celej večer. Vojenská sjíždí Ráno bylo těžké a počasí taky nic moc. Spravila nás teprve teplá polívka. Jedenáctá, tedy hodina srazu vozidel u místního obchoďáku, se blížila, a tak jsem se honem ještě pustil do připojování houkačky, abych se taky mohl účastnit posledního letošního troubení. Po vylepení čísel a samolepek s logem této akce jsme se chystali k odjezdu. Naštěstí po delším přemlouvání Ferona chytila a mohli jsme vyrazit. Ještě před cedulí jsme utvořili parádní kolonu vozidel a vyrazili na cestu městem. Naše dýzly však o mnoho lehčím a živějším dvoutaktům nestačily. Zůstali jsme osamoceni. Naštěstí Warťas zůstal kolegiálně za námi, tak jsme nezabloudili úplně a úspěšně taky dorazili za ostatními na parkoviště u Lidlu. Odtud jsme po krátkém nákupu jeli do nedaleké hospody na oběd, který asi celkem ušel, ale mně osobně to ještě moc nebralo. Po obědě jsme multikáry nechali před hospodou, nasedli ke kolegům do trabantů a vyrazili k rozhledně na kopci Lázek. Já jel s Fídjejem, Radek s Vanišem, Fanda s Chossém a Tonda s předsedou, kterej jako jedinej z našeho klubu přijel na sraz s krásným stylovým waranem. Počasí však ten den opravdu nějakým vyhlídkám do kraje nepřálo, a když jsme dorazili k rozhledně, ani jsme přes mlhu neviděli, jak je vysoká. Navíc byla fakt hustá zima, a tak si děti dali v místním bufíku teplej čaj. Hned potom jsme vyrazili na cestu zpět do Lanškrouna, jen Radek vyměnil Trabanta za tisícovku Wartburga. V jedné ze serpentýn chytil Fídjej pěkně hustýho šmejra, až protijedoucí fitneska na horáči začala skákat do příkopa. Všechno ale dobře dopadlo a všichni bez úhony jsme dorazili zpátky k hospodě. Odtud jsme se měli už všichni ve svých vozidlech přemístit na parkoviště k Lidlu na soutěže ve slalomu. V tu dobu mě už bombardoval telefonáty Emil, který spolu s Marcelem měl dorazit teprve v sobotu. U Lidlu jsme se šťastně shledali, ale rychle se měli zase přemístit na jiné místo, k soutěžím vhodnějším, na okraji města. Jízda Lanškrounem Opět jsme zůstali s Radkem a dětmi na korbě pozadu, ale vzhledem k tomu, že to bylo cestou do chatové kolonie, jsme zabloudit nemohli. Můj příjezd na ono místo byl vskutku triumfální, když jsem zatáčku poněkud řízl, vjel do zdánlivě neškodné kaluže, ze které se však vyklubala jáma jak na mamuta, která Feronu i s dětmi na korbě nakopla tak, že jsme měli zadní kopyta snad půl metru nad zemí. Děti na korbě nadskočily a výkřiky hrůzy, nadšení, úleku a bůh ví čeho všeho ještě, to vše doprovázely. Naštěstí se nikomu nic nestalo a i Ferona to přežila bez úhony. Přihlížející překvapeně konstatovali, že netušili, jaká akrobacie se dá z takového pracovního vozítka vykouzlit. Následovala soutěž ve slalomu, která všechny zúčastněné chytla natolik, že někteří jeli soutěžní jízdu i třikrát. O vítězství v této soutěži rozhodně nešlo, takže atmosféra byla sice soutěžní, ale zároveň uvolněná a bezprostřední. Nejvíc toho najezdily naše děti. Vystřídaly snad všechny vozy, které tam byly, samozřejmě včetně našich M22. Poslední jízdu jsme jeli snad s deseti či dvanácti soudruhy na korbě, což na vlhké trávě či bahýnku významně zlepšovalo jízdní vlastnosti našich závodních strojů. Nicméně couvání „do garáže“ mně dělalo značné potíže, protože doposud nemám zrcátka a dveře začaly stávkovat a nešly otevřít. Ferona na buzerplace Vojenská na buzerplace Noc v chatce už byla o poznání příjemnější a to ne pro to, že by byly zprovozněny akumulačky, ale proto, že Emil s Marcelem dostali geniální nápad a zatopili v krbu. Tak už to šlo do spacáku i bez zimní bundy a kalhot. Ráno jsme se probudili celkem v pohodě. Předseda už byl ten tam a moji kluci lítali v dešti po venku. Rozfoukal jsem večerní oheň, abychom trochu rozehřáli prokřehlé údy a mohli si upéct k snídani zbylé párky. Potom už jsme chtě nechtě museli začít balit a nakládat. Jako první šla na řadu Radkova Vlasta. To už šlo skutečně celkem v pohodě, ale hned od začátku jsme používali naviják. Cesta i vykládání byly bez problémů, a tak jsme se celkem včas vrátili na základnu. Když jsme dobalili a douklízeli, nastalo nezbytné loučení se s novými kamarády. Po krátké zastávce u Warťase doma v Libchavách pro nový kryt koncového světla k vozejku, jsme konečně vyrazili k domovu. Cestou se nic zvláštního nestalo, takže moje reportáž z této akce je u konce, nicméně si dovolím ji ukončit takto: „Velký dík všem kamarádům z IFA klubu za pozvání, přijetí a báječnej netradiční víkend.“ Orlický deník Filipův cestopis k rozhledně